www.uleva.cz

rodinná a individuální terapie, péče nejen o duši
17.9.2012

Cesta na Sněžku, nebo-li cesta osudu


Dokázali byste si představit, nebo přirovnat, že Vaše osudová cesta životem, by mohla třeba vypadat jako cesta na Sněžku?

Zkuste si to představit. Měli byste v tomto životě vylézt na Sněžku. Cestou poznat, jak dlouhé či krátké kroky je třeba dělat při cestě vzhůru, na jaké kameny šlapat a na jaké ne. Možná byste se měli celí propotit, unavit, možná odřít koleno a roztrhnout kalhoty. Poznat všechny ty pohledy do krajiny, všechny vůně, ochutnat borůvky cestou a dívat se i na jiné rostliny. Potkat různé spolucestovatele. Někteří půjdou vaším směrem, jiní obejdou horu po jiných cestičkách, i když cíl bude stejný. Někteří si s vámi budou chvíli povídat než odbočí, s dalšími se můžete potkávat celou cestu. Někteří půjdou proti vám, jejich osudová cesta může vést naopak z vrcholu dolů.



No, a tak se stane, že se narodíte (inkarnujete, protože vaše duše si pro tento život vybrala přesně takové prostředí i tělo, které jí pomůže projít poznáním, co si naplánovala), stojíte pod Sněžkou, díváte se nahoru a říkáte si: Teda, taková hora, taková dřina, tam já nepolezu, na co se dřít, když můžu použít výtah. Budu tam hned a budu mít víc času na zábavu. Posadíte se do výtahu, hned jste nahoře, chvíli máte pocit vítězství - jsem na vrcholu a nemusela jsem se dřít. Jenže po chvíli zjistíte, že jste sice na vrcholu, ale nic nevíte, nic jste nepoznali. A tak se vrátíte zpět dolů, opět se díváte na vrchol, sbíráte odhodlání vykročit (je vám kolem třiceti), když tu k vám přijde nejlepší kamarádka, která to s vámi myslí opravdu dobře a povídá: Proč se dřít, ulámeš si nehty, okopeš boty, pojď, je tu lanovka. Uvidíš, ucítíš, proč to lézt, nahoře si sedneme a dáme kafe. A vy ji poslechnete, sednete na lanovku, všechno vidíte, tu přírodu, ty pohledy, ty lidi a jste nahoře. Chvíli opět pocit vítězství, zvládla jsem to lépe než ostatní, nejsem upocená, zaprášená... jenže ouha, posloucháte ty lidi, co vylezli, a zjišťujete, že víte sice víc, ale spoustu věcí vám uteklo. Takže zpět dolů.

Díváte se na Sněžku, která jakoby povyrostla, a přijde k Vám Vaše dítě a řekne: Maminko, ta hora je opravdu vysoká, tebe už bolí záda a píchá koleno, víš co? Já půjdu s tebou, protože to sama opravdu už nemůžeš vylézt. Budu ti dělat schody před tebou, aby jsi mohla dělat stejné kroky, udělám ti tu zábradlí, které ho se můžeš držet a budu tě zespoda tlačit… Tak ji poslechnete a jdete spolu, dohrabete se nahoru, pocit vítězství a nakonec zjistíte, že jste blíž poznání, ale že spousta, spousta věcí vám zase utekla. Mnoho dárků jste si cestou nerozbalila, neměla jste na ně čas, nemohla jste přece zdržovat dceru, která vám tak pomáhá. A mimochodem, kde je cesta na Sněžku vaší dcery?

A tak znova zpět, je vám už šedesát, sedmdesát, jste možná fyzicky vyřízení, ale v tu chvíli pochopíte, že smysl vaší cesty nebyl vrchol Sněžky, ale ta cesta na něj… Máte však štěstí, tělo Vám ještě neumřelo, můžete se začít belhat nahoru, pomalu, ve svém čase, ve svém prostoru a užívat si co můžete. Možná jste ohnutí a už nemáte takový výhled, ale ten kdo se dívá na výhledy možná nespatří tu nádhernou ještěrku jak se vyhřívá na kameni, nebo toho usilovného broučka, jak se snaží unést kousek jehličí. A možná už nebudete cestou nikoho litovat, i když si třeba natřikrát zlomil nohu, protože Vy nevíte jakou cestu na Sněžku si zvolil a že tato zkušenost může být to nejlepší, co se mu mohlo stát, neboť třeba u lékaře pozná sestřičku, která se stane jeho životní láskou. Co my víme, co je pro ty druhé nejlepší?

Měli bychom si užít svou cestu na Sněžku a být tolerantní k jiným, k jejich cestám, protože my nevíme, čím si zvolili projít, vždyť jejich duši Vaše zkušenost chybí. Zrovna tak jako Vám jejich.

A to je konc příběhu... nebo také jeho začátek.

Přeji vám krásné, laskavé a pohodové dny!

Autor: Eva Vrtalová