www.uleva.cz

rodinná a individuální terapie, péče nejen o duši
Proč nám tak rychle utíká čas

17.9.2012


Milí přátelé, ráda bych se s vámi podělila o několik úvah na téma, proč nám tak rychle utíká čas. Minulý rok jsem se stala babičkou a tento rok jsem oslavila padesátiny. K narozkám jsem od rodiny a od přátel dostala významnou finanční podporu a mohla si splnit sen. Odjela jsem na měsíc do Peru. Úžasné, druhá polokoule, v Limě, v peruánském hlavním městě, v jednom z kostelů v krásně zdobené skřínce Pražské Jezulátko. Dojetí, slzy, sounáležitost.



V šest ráno svítalo a v šest večer byla tma. Vliv blízkého rovníku. Rostly tam kaktusy, indiáni nosili velmi pestré oblečení, nikde nebyl vidět kočárek – svá mláďata nosili v šátcích na zádech. Mimo města žili velice skromně.

Ale proč to píšu. Byla tam nadmořská výška dva až pět tisíc metrů, tedy podstatně odlišná té, na kterou jsme zvyklí. A to mi dalo zabrat. Řídký vzduch, postihla mě výšková nemoc a trochu hodně jsem se tam dusila. Najednou jsem si uvědomila, že mám nějaké limity, kterým jsem dříve naprosto nevěnovala pozornost. Poprvé mi došlo, že už nemůžu všechno, a v tu chvíli začal letět čas jako zběsilý. Je mi padesát a přemýšlím, co všechno ještě potřebuji stihnout. Co chci vidět, co chci poznat, vyzkoušet. A také čeho všeho se musím vzdát. Už nevylezu na tu horu, už nezvládám boty na jehle, unesu jen určitý náklad. Čím budu starší, tím míň budu mít možností. Tak přišel pocit, honem, honem, ať to stihnu.

Vrátila jsem se domů a měsíc chodila pomalu, rozdýchávala se na rovině, pořád spala a neunesla ani kabelku. Nemohla jsem vůbec nic dělat. Mé tělo řeklo dost. Nepřemýšlej nad tím, co ještě chceš, protože já jsem unavené a budu odpočívat, ať se ti to líbí nebo ne. A tak jsem ležela na zahradě a pozorovala ptáky. Jak se chodí napít k vodopádu. Jak stojí způsobně frontu na místo na kameni, přes který přetékala voda. Pozorovala jsem i kocoura. Tu jeho strategii v chytání much. Jeho neuvěřitelné přemety. Jak on je ohebný, plný energie a že mi dělá radost, že on může. Nebo těch motýlů na letním šeříku, těch odstínů zelené všude. Měla jsem na to najednou čas. A bylo to velmi milé. Objevila jsem jinou dimenzi bytí. Co můžu, když nemůžu.

Pak jsem si vzpomněla na toho mladého chlapce, kterého železniční neštěstí ve Studénce připravilo o obě nohy. Byla s ním v televizi reportáž. Usmíval se a říkal, že nepřemýšlí nad tím, co ztratil a co nemůže. Že přemýšlí nad tím, co všechno může, a co s tím udělá. Trochu jsem se zastyděla. Vlastně mi to připomnělo jeden příběh, povím vám ho: Byl jednou jeden chovatel psů. Jeden pes ztělesňoval lásku, štěstí, zdraví, naději, vše dobré. Ten druhý pes byl zase vše špatné, smutek, nenávist, závist, nemoc, beznaděj. A pak přišla otázka. Který z těch dvou psů má větší naději na přežití? Co myslíte? Chvilka napěti. No přeci ten, kterého ten chovatel víc krmí !

Jako ti naši hokejisti v Naganu. Kterého psa krmili? Jim čas neutíkal, jim přímo letěl. Měli poslední minutu. Nic víc (by řekl první pes) a nic míň (by řekl druhý pes). Poslední minutu. A stalo se něco, co oslovilo tak krásným způsobem tolik lidí. Měli jsme možnost zažít tolik štěstí. No, jo, řekla jsem si, nejsem hokejista, a tak mě napadlo, na kolik lidí se můžu za minutu usmát. Rozdat malinkatý štěstíčka. Jen tak. Třeba si někdo rád vezme a třeba se usměje i na mě. Jdu to vyzkoušet. Příště vám povím.

Přeju vám krásné, laskavé a pohodové dny a HODNĚ posledních minut!